Sebereflexe (to není pro vás,to je pro mě)

Poslední dobou mám pocit,že to svoje srdíčko přetěžuji. A to spíše strastmi než radostmi. Jsem sice teprve v prváku, ale hlavou se mi čím dál častěji honí myšlenka na budoucnost.

Kluky zatím posílám s bolestí (opravdu to bolí,není to vůbec nic příjemného) k šípku, asi se neumím pořádně zamilovat, nebo moc koukám na romantické filmy.

Jo, tím to bude. Čekám totiž na kluka na kterého se budu těšit, budu ho mít ráda a on to samé. Asi budu muset slevit ze svých požadavků nebo začít vybírat nějaký přijatelný řád.

I o tom už jsem uvažovala. Znám totiž dost salesiánek a u některých je nádherně vidět, že i zasvěcený život může být krásně naplněn. Dříve jsme si říkala, že to musí být děsná samota,smutek...ale čím jsem starší..už bych z toho takový strach neměla...

Jenže miluju děti a moc bych chtěla mít jednou velkou rodinu o kterou bych mohla pečovat.

Tak jsem si to sem napsala a za pár let se tomu snad zasměju.