Sen v devíti letech

Don Bosko ve svých pamětech sám vypravuje svůj první sen takto:

Asi v devátém roce jsem měl sen, který mi zůstal po celý život hluboko v paměti. Zdálo se mi, že stojím na široké louce, po níž běhalo veliké množství chlapců. Jedni se smáli, jiní si hráli a ostatní kleli. Když jsem slyšel jejich Boha urážející řeči, skočil jsem mezi ně a chtěl jsem je bitím a káráním okřiknout. V tom okamžiku se mi zjevil ctihodný muž ve vznešeném rouchu. Sněhobílý plášť kryl jeho celou postavu. Jeho tvář se skvěla, že nebylo možné do ní pohlédnout. Zavolal mne jménem a kázal mi postavit se v čelo chlapců, při čemž poznamenal: „Ne bitím, ale vlídností a láskou si musíš získat tyto přátele. Začni je hned poučovat o ošklivosti hříchu a o ceně ctností!“ – Zmaten a zahanben jsem namítal, že jsem chudý a nevědomý chlapec, neschopný mluvit o nábožnosti těmto chlapcům. – Mezitím chlapci přerušili hádky, přestali křičet a klet a shromáždili se okolo tajemné osoby. Ihned, aniž bych se rozmyslel, co povím, zeptal jsem se ho: „Kdo jste vy, že vyžadujete ode mne nemožnosti?“ – „Právě proto, že se ti zdají nemožnými, musíš se přičinit poslušností a vědou, aby se ony stali možnými.“ – „Kde a jak nabýt potřebných vědomostí?“
„Pošlu ti Učitelku, pod jejímž vedením se můžeš stát moudrým, a bez ní každá moudrost je hloupostí.“
„Kdo jste, že se mnou tak rozmlouváte?“ – „Jsem synem té, ke které tě tvá matka učila třikrát denně se modlit.“ – „Moje matka mi zakázala bavit se s lidmi, které neznám. Povězte mi tedy vaše jméno!“ – „Na mé jméno se zeptej mé matky!“ (Panny Marie)
V tu chvíli jsem zpozoroval vedle něho vznešenou Paní majestátní tváře, oděnou pláštěm, který se celý skvěl, jakoby každý jeho bod byl třpytící hvězdou. Když zpozorovala mé rozpaky, pokynula, abych se k ní přiblížil. Chytila mne laskavě za ruku a pravila mi: „Podívej se!“ Ohlížím se a vidím, že se všichni chlapci poztráceli. Na jejich místě však stálo množství kozlů, psů, koček, medvědu a jiných zvířat.
„Hleď! Toto je pole tvého působení. Buď pokorný, statečný a silný, a to, co se nyní děje před tvými zraky s těmito zvířaty, ty musíš učinit s mými dětmi!“
Ohlížím se a hle! Místo divoké zvěře vidím krotké beránky, kteří vesele poskakovali kolem, jakoby chtěli oslavovat onoho Muže a Paní. Nato ale, stále ještě ve snu, jsem se rozplakal a prosil Paní, aby mluvila srozumitelně, neboť nechápu, co to má znamenat. Položila mi ruku na hlavu a řekla: „V pravý čas porozumíš všemu!“
Na tato slova mne probudil jakýsi šramot a vše zmizelo. Byl jsem přestrašen a zdálo se mi, že mne bolí ruce od ran, které jsem rozdával, a že mne pálí líce od facek, které jsem dostal od svých darebáků. Onen Muž a Paní a to co jsem slyšel, tak zaměstnávaly moji mysl, že jsem té noci už nemohl usnout.
Ráno jsem úzkostlivě vypravoval sen nejprve bratřím, kteří se mi vysmáli, a potom matce a babičce. Každý si ho vykládal podle svého. Bratr Josef pravil: „Budeš pastýřem ovcí, koz anebo jiných zvířat.“ – Maminka: „Kdo ví, zda nemáš být knězem!“ – Bratr Antonín: „Snad bude z tebe vůdce loupežníků…“ Ale babička, která mnohem lépe znala theologii, i když neuměla číst a psát, vynesla konečný úsudek: „Na sny není třeba dbát!“
Já jsem smýšlel jako babička, ale přece jsem onen sen nemohl z mysli vyhladit. O všem jsem mlčel a domácí mu nepřipisovali žádné důležitosti. Když jsem se r. 1858 odebral do Říma, abych tam u sv. Otce vyjednával o salesiánské kongregaci, tu on si dal o všem podrobně vypravovat, co mělo i nejmenší zdání nadpřirozeného. Tehdy jsem poprvé vypravoval tento sen, který jsem měl jako devítiletý chlapec. Papež mi rozkázal do podrobna jej vypsat a zanechat pro povzbuzení celé kongregace, která byla cílem mé cesty do Říma.